Akce „Sněžka“ aneb voda v jiném skupenství ????
S „želvou“ Terkou jsme se domluvily na výstup na Sněžku, padlo datum a nastal den „D“. Výlet do Prahy a do Pece pod Sněžkou vyšel na krásný slunečný den. Večer jsme začali pohodovým wellnessem a šli na kutě, abychom v pět ráno vyšli vstříc novým zážitkům v plné síle. Ráno mírná panika, zda mám dost věcí, zda, mám vše, co budu potřebovat, přeci jen jsme takto šly obě poprvé. Uklidněné průvodcem, že to bude v klidu a pohodě jsme vyrazili na Sněžku. V Peci nám svítili na cestu lampy a atmosféra byla parádní, vtípky, smích…. postupně světel ubylo a my šlapali temným lesíkem. Myslela jsem si, že se budu bát, nebála jsem se vůbec. Lesní cestu ozdobily sněhové peřiny, a tak krásně zářila a nám se dobře šlapalo. Postupně se naše tempo uklidnilo a zvolnilo. Kopeček se měnil v kopec a já přestala mluvit ????(kdo mě zná, ví že to nikdy není jen tak abych mlčela) a začala jsem chytat svůj dech, který odešel ani nevím kam, tepovka překročila běžnou hodnotu snad 3x a já myslela že umřu. Trochu jsme zvolnili, dostali hroznový cukr a pomalu odhazovali i tenké bundičky a šlapali jen v mikině, přes to že venku bylo tak mínus pět. Pomalu se začalo rozednívat a tma byla menší a menší. Šlapali jsme ze všech sil a za stálého povzbuzování jsme se dobrali prvního cíle ????. Přiobléknout bundy, neztrácet čas a šlapat dál. Východ slunce se blíží a my to snad ani nestihneme. V uších mi znělo „to snad nedáš“ pomalu do kopce sunu jednu nohu za druhou a říkám si už jen kousek, už jen kousek…. Ani netuším, jak se to stalo, najednou stojím nahoře, vidím to na vlastní oči, tají se mi dech. Já jsem to zvládla…. Objímám Terku a ona mne a jsme šťastné. Chodíme a fotíme tu krásu. Východ slunce jsme nestihli od počátku pouze o pár minut. Na vrcholu Sněžky to má kouzelnou atmosféru a nasvícené obláčky vypadali neskutečně úžasně, moje osobní pocity štěstí nejdou slovy ani popsat. Krásné výhledy dokola kolem, tajil se mi dech, měla jsem slzy v očích a pocit naprostého štěstí. Převléknout do suchého v mínus deseti byl také super první zážitek. Suché a teplé oblečení a vzhůru, dolů. Vyrazili jsme opačnou stranou přes Růžohorky dolů. Zastávka na vyhlášené borůvkové knedlíky a výborný kuřecí vývar přišla po pár kilometrech vhod všem členům výpravy. Pomalu jsem se loudala i dolů a uvnitř nechtěla, aby tento výlet někdy skončil. Unavená a šťastná jsem v Peci pod Sněžkou sedala do auta a vyrazila směr Zlín. Celou cestu jsem přemýšlela, co si vymyslím příště. Chtěla bych poděkovat Terezce, že to nevzdala a šlapala se mnou. Dále bych našemu doprovodu poděkovala za krásné slova a psychickou podporu při zdolávání nejvyššího kopce, za spoustu vtipů, za jejich trpělivost a za pohodovou atmosféru při našem prvním výšlapu, protože bez nás by ten východ slunce určitě stihli. ???? jste bezva parťáci – děkuji.